Tak jsem se rozhodla, že zase něco napíšu.. Zase to nebude povídka, ae spíš úhledněji uspořádané pocity xD
P.S. Jména jsou vyměněná..
Znepokojeně jsem cítila, jak se mě zase zmocňuje nenadálá beznaděj. Chtělo se mi křičet, staršně vyřvat všechno, co jsem v sobě dusila, ae radši jsem to neudělala. Jen jsem tam stála, opírala se o rýč a nepřítomně hleděla někam do dáli, do potemnělých kopců. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby tenhle dům neexistoval. Byla bych teď doma a (dejme tomu, že) Lucie by mě chtěla vytáhnot ven. Nakonec bychom šli s její mámou a určitě i s Maruškou do kostela, kde bych se tři hodiny nudila. Ale to by nevadilo, aspoň bych byla doma. Nebo poblíž domova. Byla bych s nima! S Luckou a Maruškou! Já nechci být tady. Nesnáším to tu. Smrdí to tu. Je tu zima. Náš divnej soused nám posílá vzkazy. Já bych chtěla být doma, v teplým, prostě krásným, paneláku. Kde by byl slyšet u sousedů každý můj krok, ae aspoň bych nebyla tak sama. Kde by mým potkánkům bylo větší teplo a mohla bych je pouštět. Kde bych měla počítač a mohla si na něm dělat úkoly, sem tam skočit na blog, facebook. Nechci si pořád jen stěžovat. Ae prostě to jinak nedovedu. Jsem tu neustále zavřená. Máma se diví, proč s radostí nepřekopávám kytky, keře, trávník, jako ona. Ae já se neumím přetvařovat.
Cítila jsem, že na mě jdou mdloby. Honem jsem si sedla, jako po každé návštěvě zubaře. Bylo mi děsně blbě. Možná, že mi každý povídá pravdu. Třeba si tu zvyknu! Ae.. to zní moc pohádkově, takže nejspíš se tím budu užírat tak dlouho, dokud si s Luckou a Maruškou nekoupíme tu vilu (o které jsme uvažovaly jako tříleté). A to bude nejmíň tak za 5 let.
Jůůů krásné =)